Cestopis "Doubrava od soutoku k prameni"

Autorem článku je Jan Doucek.

V době, kdy je klasická pěší turistika a spaní pod širákem spíše v úpadku, jsme se rozhodli, že s tím něco uděláme. Tím my myslím sebe, otce Míra a kámoše Míra, to jen pro pořádek. Vše začalo již minulý rok, kdy jsme zdolali řeku Sázavu od Světlé nad Sázavou až po soutok s Vltavou. Putování po stopách českých řek nás natolik zaujalo, že jsme se rozhodli z toho udělat tradici a rok co rok pokořit jednu řeku.

Tento rok padla volba na relativně malou, ale malebnou říčku Doubravu, která se vine mezi hranicemi kraje Vysočina, Středočeského kraje a Pardubického kraje, na úpatí železnohorských kopců a na hranici Národního geoparku Železné hory. Vzhledem ke startu ve všední den a deficitu občerstvovacích zařízení v oblasti soutoku jsme se rozhodli jít proti proudu a zahájit tedy naší cestu v Záboří nad Labem, kde se Doubrava stéká s nepoměrně větším Labem, jak sám název obce napovídá.

Čekala nás trasa dlouhá 84 kilometrů a celkové převýšení něco kolem 2500 metrů s vidinou mírného, ale neustálého stoupání. Přenocování bylo plánováno s odpočinkem, tedy první a třetí noc pod širákem a druhá noc v pokoji třemošnického ubytovacího zařízení. Jaká byla realita, se dozvíte později

1.den - 21 kilometrů

Trasa kolem Doubravy je zvláště v první polovině spíše intuitivní a je třeba sledovat spíš dopravní značení než turistické směrovky. V podstatě až do Žlebů se jde neustále po silnici či polní cestě. To přesně nás čekalo první den, kdy jsme vlakem dorazili na zastávku Záboří nad Labem. Odtud jsme se dostatečně promazáni opalovacími krémy vydali pod náporem dopoledního slunce k soutoku Doubravy s Labem, který se nachází přibližně 1,5 kilometru od vlakového nádraží. Již na soutoku bylo jasné, že několika týdenní sucha udělala své a že po naší cestě neuvidíme dravou nýbrž poměrně línou řeku.

Od soutoku jsme vyrazili po levém břehu řeky vstříc obci Habrkovice, polní krajinou kolem kukuřice a brambor, s výhledy na nedalekou Kutnou horu na jedné straně a komín elektrárny v Chvaleticích na straně druhé. Mimochodem, jedná se o nejvyšší železobetonový komín v České republice s výškou 305 metrů. Přibližně na půli trasy mezi soutokem a Habrkovicemi jsme narazili na první z řady staveb, které nás budou po celé cestě provázet - na mlýn Lanžov. Dnes evidentně opuštěná budova zde stojí již od středověku, nově pak byl mlýn přestavěn v roce 1604.

A to už vcházíme do malé vesničky Habrkovice, kde by pravděpodobně žádný turista nezastavil nebýt místní rarity - Ringelandu. Ringeland s dobrovolným vstupným je areál v majetku drezérské rodiny, kde spatříte velké množství tygrů, lvů a zvláště děti budou nadšeni z obrovského hrocha Davídka. Pro nás tato cizokrajná oáza znamenala možnost se na chvíli vyhnout rozpálenému slunci, odpočinout si a dát si zasloužené pivo.

Z Habrkovic jsme se po asfaltce vydali za další divokou zvěří - bílými jeleny do Žehušic. Cesta po rozpáleném asfaltu nás zmohla natolik, že jsme museli využít pohostinnosti místní restaurace. Následně, s vidinou průchodu přes oboru, jsme se vydali k zámku. Původně velmi zdevastovaný objekt je dnes v soukromých rukou a celý prochází kompletní rekonstrukcí. Bohužel, to je i důvod, proč není možné vstoupit do vyhlášené obory s bílými jeleny. Rozhodli jsme se tedy oboru obejít z levé, tedy východní strany směrem na obec Bojmany. Procházku dlouhou 2,5 kilometru podél vysokého hrazení lze pojmout několika způsoby. My jsme zvolili způsob "pátrače" a usilovně jsme hledali alespoň jelení paroh. Několik i celých jelenů jsme skutečně zahlédli, ale nebyli bílí, ale klasicky hnědí. Těsně před Bojmany se náš průzkumnický styl vyplatil, protože jsme měli z blízka možnost pozorovat hejno bažantů královských.

Obec Bojmany je, stejně jako Habrkovice, zcela nenápadná víska opět se zajímavým cílem. Tím je domek uprostřed obce s nápisem "Smíšené zboží", kdy se v levé části tohoto objektu nachází velice sympatické a doporučeníhodné občerstvovací zařízení. Po návštěvě zařízení se naše kroky ubíraly opět po asfaltu směrem do Dolní Bučice a Vrd, kde nás kdesi čekalo první nocoviště.

Obce Dolní Bučice a navazující Vrdy jsou většími centry jinak zemědělské oblasti, kterým dominuje bývalý cukrovar, dnes zařízení na výrobu biolihu a hlavní silnice z Čáslavi do Chrudimi. My jsme se těmto objektům co nejrychleji vyhnuli a po večeři se při zapadajícím slunci vydali najít místo ke spaní. Polní cestou jsme vyrazili směrem ke korytu řeky a po několika stech metrech jsme narazili na bývalou bažantnici, která nám poskytla perfektní nocležiště s možností nedalekého koupání (prvního koupání) v Doubravě. Tímto bych chtěl poděkovat místnímu mysliveckému sdružení za jejich pohostinnost. Příjemné kryté posezení a čerstvě posekaná tráva skvěle završili první den našeho putování.

2. den - 15 kilometrů

Druhý den naší výpravy byl ve znamení odpočinku a krásných procházek podél údolí Doubravy. Po ranním probuzení a zjištění, že si ze mne v noci udělali dva slimáci překážkovou dráhu, jsme se vydali stále po levém břehu řeky do Žlebů. Cesta to byla pestrá, protože od bažantnice vedla postupně mizející stezka, která náhle zmizela úplně. To byl ten správný okamžik vrhnout se do obilného pole. Vynořili jsme se na kolejích vedoucích přímo k žlebskému nádraží. Zde jsme se vlastně vůbec poprvé napojily na turistické značení červené barvy.

Novogoticky přestavěný žlebský zámek je velkým lákadlem celého okolí a kromě jiného, je znám i tím, že se zde natáčelo mnoho českých pohádek. Vzhledem k tomu, že jsme chrudimáci, navštívili jsme zámek již několikrát v minulosti. A tak jsme dali raději přednost zajímavosti, která už tak známá není. V zapadlém koutu zámecké zahrady se nachází ukázková obůrka Lesů České republiky, kde je snad nejlepší příležitost ke spatření bílých jelenů. Kromě nich je zde další česká divoká zvěř, řada vodního ptactva a velká expozice dravců. V době krmení má návštěvník možnost spatřit jeleny na vzdálenost pouhých pár metrů. Měli jsme štěstí a zastihli jsme jeleny, jak spokojeně odpočívali v zadní části výběhu.

Jak jsem se již zmínil, ve Žlebech jsme se poprvé napojili na turistickou značku, a po ní jsme se také vydali proti proudu řeky. Cesta podél poloprázdné Doubravy je plná krásných zákoutí a vine se až do Ronova nad Doubravou. Dominantou města založeného roku 1307 je pseudobarokní kostel sv. Vavřince. Za zmínku stojí také dům č. p. 25 ve Svatokřížské ulici, který je opomíjeným unikátem české barokní venkovské architektury. Nejcennější je jeho pozdně barokní bohatě zdobené průčelí. Nakonec nesmím opomenout ani rodný domek a galerii (Bílkovu vilu) malíře Antonína Chittussiho, jehož jméno nás provázelo v naší další cestě údolím. Nás, zcela pochopitelně, nejvíc v Ronově zaujala místní restaurace a také výborná hrušková zmrzlina na náměstí.

Jméno Chittussi je třeba si dobře zapamatovat, protože tento věhlasný krajinář maloval právě řeku Doubravu v okolí Ronova. Na jeho památku je úsek od Ronova po Mladotice pojmenován jako Chittussiho údolí a právě to byl směr naší další cesty. Než se dostanete zpátky do údolí, je třeba vystoupat několik výškových metrů ke kostelu Sv. Kříže s přilehlým hřbitovem a odtud již vede úzká cestička přímo k řece. Než však narazíte na řeku, musíte přejít po mostku přes mlýnský náhon, jeden z mnoha náhonů na Doubravě. Tento je však stavebně výjimečný. V celé své délce je zbudovaný ve skále a v jednom úseku vede dokonce úzkým tunelem. Toto úctyhodné technické dílo pouze dotváří líbivý charakter tohoto říčního úseku.

Procházka Chittussiho údolím končí v obci Mladotice, kde před námi Doubrava doslova rozkvetla tisíci malými květy. V Mladoticích stojí za zmínku velký nepřehlédnutelný mlýn, který prochází postupnou rekonstrukcí a kde si lze pochutnat na regionálních železnohorských produktech.

Z Mladotic po cestě do nedaleké Třemošnice jsme si v jeden okamžik připadali jako na divokém západě v zajetí indiánských kmenů. A to ve chvíli, kdy jsme procházeli přes velký dětský tábor plný indiánských teepee. "Podhorské" město Třemošnice nás uvítalo s otevřenou náručí. Jak jsem zmínil v úvodu, v půli cesty je třeba si odpočinout, proto jsme zde měli zajištěné ubytování. Za doporučení stojí místní plovárna, která je jednou z nejstudenějších vůbec. To je dáno děravostí bazénu a tedy nutností neustále dopouštět vodu z podzemního vrtu. V horkém počasí je to opravdu velice příjemné osvěžení. Dalším objektem, který stojí za zhlédnutí, je Muzeum vápenictví v Berlově vápence na samém okraji Třemošnice. O muzeu už bylo v TURISTOVI psáno. Novinkou je však vedle stojící expozice zemědělské techniky a na konci června odhalený krystal kalcitu v rámci Mezinárodního roku krystalografie OSN. Pro zdatnější turisty doporučuji i nedalekou zříceninu hradu Lichnice, kterou jsme vynechali a šli si odpočinout na další putování.

3. den - 27 kilometrů

Třetí den výpravy nás čekal jeden extrém za druhým. Duchapřítomně jsme si předchozí den nakoupili chleba a kus salámu. Proč? Poznáte dál. Ráno jsme vyrazili časně vzhledem k tomu, že nás čekal, co se trasy týká, nejdelší den. Z Třemošnice jsme se vrátili zpět k Doubravě a proti proudu pokračovali podél kamenitého toku směrem k přehradě Pařížov. Při pohledu na Doubravu jsme si říkali, jak je vůbec možné tento takřka vyprahlý potok sjíždět na lodích? Ale při ideálních podmínkách to musí být velký zážitek.

Pařížovská přehrada byla vystavěna mezi léty 1910 - 1913 za účelem regulace toku Doubravy z důvodu častých povodním. My jsme jí obcházeli z levé strany proti proudu a tak jsme měli na přehradu a na hráz, která je technickou památkou, zcela netypický pohled. Od Pařížova se jde po levém břehu proti proudu, tentokrát po modré značce, až do Spačic. Typický ráz řeky se po celou dobu nemění. Zpestřením byla rodinka mladých kun, která podporovala jedno mládě ve chvíli, kdy se chystalo přeskočit tok. Ve Spačicích jsme se na delší dobu rozloučili s turistickým značením a vydali jsme se přes pole a lesy směrem na Ostružno a místní část Roubalku s malebným mlýnem a dále na Strakov a Chuchel. Z Chuchle cesta pokračovala tentokrát již po asfaltové cestě směrem na Maleč. Vzhledem k blížící se době oběda jsme doufali v otevřenou hospodu v Jeřišně. Bohužel, zcela vyprahlí jsme dorazili před zavřenou hospodu s otevírací dobou až v pozdních odpoledních hodinách. Další možnost byla v Malči. S vidinou toho, že v nepoměrně větší Malči přece musí být v sobotu otevřeno (kam by jezdili cyklisti?), jsme pochodovali vstříc pěnivému moku. Omyl, ani v Malči nebyla hospoda otevřena. Proto jsme se usadili před ní a začali konzumovat nakoupené zásoby. Po lehkém občerstvení jsme pokračovali dál, když nás najednou do očí udeřil pohled do otevřeného obchůdku. Velký dík patří v tuto chvíli našim vietnamským spoluobčanům za to, že mají téměř nepřetržitou otevírací dobu a že mají ve svých obchůdkách chladicí boxy.

Po chladivém odpočinku jsme vyrazili směrem k Libici nad Doubravou, ale po cestě nás ještě čekal výstup na sedlo u vrchu Hradiště s překrásnými výhledy nejprve směrem na Čáslavsko, po překonání sedla pak směrem na Chotěboř. A to už padáme směrem k Libici, kde se na začátku obce nachází perfektní umělé koupaliště. Mohu všem jen doporučit. Libici nad Doubravou vévodí původně barokní, dnes novogotický zámek, který je však z větší části v dost neutěšeném stavu. Soukromý vlastník se v současnosti snaží o postupnou, ale dlouhodobou rekonstrukci. Další dominantou Libice je kostel sv. Jiljí na stejnojmenném náměstí s přilehlou působivou restaurací, kde spočinuly i naše kroky.

Při odchodu z restaurace se pomalu začal hroutit náš původní plán přespat pod širákem. Naivně jsem hovořil s místním usedlíkem o tom, že dnes přece nemůže pršet. Vždyť jsem se díval na radary. Omyl! Již sto metrů za hospodou začal nejprve drobný deštík, který nás donutil navléci "nepromokavé" pláštěnky. Po dalších sto metrech se z deště stal drobný přívalák, který nás tentokrát zahnal do otevřené stodoly. Poté, co jsme usoudili, že musíme jít dál, protože tohle jen tak nepřejde, jsme se vydali zpátky k Doubravě, respektive k Hornímu Sokolovci. Na lesní cestě jsme byli svědky toho, jak se z ní může během okamžiku stát potok. Zažili jsme déšť snad ze všech možných stran. Déšť nás však nemohl zastavit a tak jsme pokračovali kolem dětského tábora u Doubravy směrem na Horní Sokolovec, kde nás na silnici čekalo jasné rozhodnutí. Buď se vydáme směrem na chatu Doubravku a zkusíme přespat, kdesi na verandě v chatové oblasti nebo půjdeme do areálu Geofondu, kde se zkrátka uvidí. Za B je správně a tak jsme se po asfaltové cestě vydali k zmíněnému areálu.

Areál Geofondu, který stále patří České geologické službě, byl v 60. letech dolem, kde se těžil uran. Po útlumu těžby zde zůstal sklad vrtných jader a rekreační zařízení. Původní představa širáku se právě zde zcela zhroutila a díky pohostinnosti místních jsme deštivou noc přečkali v místní teplé ubytovně. Kulinářským zážitkem pro nás byly výborné masové produkty vyuzené v místní, velice sofistikované udírně.

4. den - 21 kilometrů

Ranní probuzení v Geofondu bylo velice příjemné, o nazouvání mokrých bot se to samé říct už nedá. Ale jak všichni moc dobře vědí, nejlépe uschnou právě na noze. Poslední den naší výpravy začal krásným slunečným počasím. Po nočních bouřkách byl svěží vzduch a projasněná obloha. Po turistické značce jsme se vydali od Geofondu dolů k Doubravě k tzv. Hornímu mlýnu, kde se narodil spisovatel Ignát Herrmann. Z mlýna dnes zůstal pouze náhon a jedna z přilehlých budov. Samotný mlýn vyhořel v důsledku elektrického zkratu. Právě v těchto místech však začíná vyhlášené "Údolí Doubravy", kaňonovité údolí, které se v délce 4,5 kilometru táhne směrem k Bílku. Překrásná cesta kolem Čertova stolku, Sokolohradů nebo Velkého vodopádu byla místy narušena právě probíhající rekonstrukcí celé trasy, včetně mostku na Sokolohrady. Obnovou prochází i místní naučná stezka, ze které byly patrné zatím pouze stojany pro tabule.

Protože jsme vyrazili brzo ráno, neměly jsme možnost se nasnídat, a tak jsme doufali, že v Bílku bude otevřena místní restaurace. Bohužel, jako už po několikáté, jsme narazili na zavřené dveře. S prázdným žaludkem jsme vyrazili směr Sobiňov a Ždírec nad Doubravou. Doubrava se při této cestě jakoby zklidnila a vytváří širokou nivu plnou vzácných rostlin a živočichů. Malebné pohledy při cestě do Sobiňova už jsou jen třešničkou na pomyslném dortu. Když zmiňuji jídlo, dosud jsme se nenasnídaly! První vlaštovka nás čekala až na Novém Ransku. Obec, které dominuje slévárna, má i podnikavce s dobrou domácí zmrzlinou. Výborná snídaně!

Moc nezasytí. Takže naše další kroky vedly rovnou do Ždírce nad Doubravou. Město známé obrovskou pilou a navazujícím dřevozpracovatelským průmyslem má hned několik stravovacích možností. My jsme se vydali do místního pivovaru s výbornou kuchyní. Po snídani, či spíš obědě, jsme pokračovali po cyklostezce do Krucemburku a odtud do Starého Ranska. Staré Ransko se nachází pod kopcem Babylon, který je již od středověku prokopaný důlní činností. A právě proto na Starém Ransku vznikly hutě. Výsledky jejich práce (pomníčky) lze při cestě do obce spatřit. Kromě dnes již zaniklých sléváren se zde nachází rybník se zavádějícím názvem Řeka. Rybník je založen přímo na Doubravě a nejeden rekreant a možná i čtenář jej určitě navštívil. Příjemné posezení a ještě příjemnější koupání je potěchou pro tělo i mysl.

Z řeky vede turistická cesta do obce Hluboká, ze které jsou krásné výhledy zpět na Ždírec. V obci se nachází socha Doubravy od Michala Olšiaka, která je jakousi předzvěstí toho, že se blížíme k našemu cíli, k prameni. A skutečně, po několika málo kilometrech nad obcí se otevírá pánvovité údolí, kde pramení řeka, která o 86 kilometrů dál mizí v Labi. Pramenů Doubravy je hned několik. My jsme si zvolili ten nejbližší, který se jmenuje "Vrchy".

Zde tedy naše putování po Doubravě skončilo. Ve skutečnosti ne tak úplně. Odvoz jsme měli zajištěný v nedalekém Radostíně, ale ten už patří jiné řece. Samozřejmě se možná ptáte: A co dál? Nejprve Sázava, teď Doubrava a příště? No, už se těšíme na Chrudimku. Tentokrát ale od pramene až do Pardubic.