Seč na paddleboardu

Autorem článku je Štěpán Kincl.
Už pár let za sebou jsem si v létě říkal, že bych chtěl zkusit paddleboard. Letos konečně došlo od slov k činu a jeden jsem si pořídil. Bylo to trochu s nápovědou, protože kamarád Miloš si před měsícem taky jeden koupil. Napadlo nás, že uděláme společnou jízdu po sečské přehradě - jeho třetí a moji první. Máme to z Chrudimi přímo na pláž k vodě půl hodiny autem a pro naši "pánskou výpravu" jsme zvolili klidný pondělní večer po práci uprostřed léta.

Cestou na Seč jsme řešili, odkud a kam vlastně pojedeme. Cíl byl od začátku jasný - restaurace Pod Drnem neboli "drn" na Hoješíně. Ale začátek jsme vybírali z Čáslavské zátoky, kempu a bývalého motelu, až nakonec místo startu vyhrála bývalá loděnice mezi kempem a motelem. Nechá se tam skrz Junior centrum z kopce dolů zajet blízko k vodě a je tam improvizované parkoviště a prostor na nafouknutí paddleboardu skoro až u hladiny. To nafouknutí je docela důležitá věc, kterou je potřeba promyslet, protože pokud chcete například s přítelkyní nebo s přítelem nějakou romantiku, rozhodně si pořiďte pumpu na baterky nebo na nějaký jiný zdroj. K nafouknutí na 15 barů (nebo čeho) je potřeba opravdu dost sil a intenzivní práce. A jeden je po takovém výkonu s manuální pumpou na chvilku k nepoužití a musí se rozdýchávat.

Ale máme hotovo a jdeme k vodě. Začínáme na pláži asi 300 metrů od kempu směrem k hrázi. Vzpomínám si, jak tady kdysi bylo zakryté a zamčené molo, které jsme používali jako skokánek, a u kterého parkoval člun hasičů a jednou přes noc mu někdo ukradl motor a byla z toho aféra... To muselo být někdy kolem roku 2000, kdy jsem na Seči trávil troje nebo čtvery středoškolské prázdniny v restauraci na brigádě jako pomocný kuchař a vždy po práci jsme se sem chodili s partičkou místních koupat. Teď tu ale už nic není, jen pár rybářů a kamenitý břeh. Nastupujeme na naše "pedly", Miloš mi ujíždí a já se snažím nějak okoukat, jak se to dělá, balancovat a postupně se mi daří jet aspoň trochu rovně a nevypadat u toho toporně a trapně. Sraz máme v kempu u mola. Dojíždím tam asi pět minut po Milošovi a dáváme si první občerstvení na trase. Už ani nebudíme pozornost, protože na podobných prknech se v okolí prohání víc lidí. V kempu u vody je docela živo a stanů je nahoře na kopci na konci července docela dost.

Posilněni a odhodláni se vydáváme směrem na Hoješín za naším cílem. Padá rozhodnutí, že se minimálně cestou tam vyhneme ostrůvku, hlavně kvůli tomu, abychom se (kvůli mně) zbytečně nezdržovali. Vody je i při suchém létu dost, a tak se nemusíme bát mělčiny mezi ostrůvkem pod Ohebem a ostrohem pod vrchem Bučina, kam se v suchých letech, kdy je v přehradě málo vody, téměř nechá dojít suchou nohou. Docela to jde, míjíme lodičkáře, šlapadláře i samostatné plavce, ale jakmile proplujeme nejužším místem jezera, začíná docela dost foukat ze strany od Hoješína. Je mi jasné, že právě kvůli takovému větru, který nabere sílu dole pod kopcem u Běstviny, je Seč vyhlášená mezi surfaři a plachtaři, ale nám se to teď moc nehodí. Začíná to být trochu dřina, ale postupně se, kolem půjčovny labutí na ústupské straně, blížíme na konec první poloviny cesty. Podle mapy to je sem z kempu po vodě asi 3 km a my to ujeli za 45 minut. Jako nováček jsem s tím docela spokojený a ke konci už jsem si to i užíval.

Jsme Pod Drnem. A zase se mi vybavují vzpomínky na střední školu - právě sem jsme z chaty na Ústupkách, kde jsme se spolužáky trávili týden rozjímáním nad budoucností a nicneděláním, plavali s kovovou dvacetikorunou za plavkami, abychom si dali dva točené Primusy á deset Kč. Tou dobou drn začínal. Byl to jen malý sklípek a pár laviček venku. Trávili jsme tady dost času, a to i později, po šichtách na brigádách na Seči a ještě později, když jsem sem bral zahraniční studenty z univerzity, kteří chtěli vidět přírodu a něco echt českého. Tady většina "mých" studentů poprvé v životě ochutnala utopence nebo nakládaný hermelín a výborné pivo za jedno Euro. To ale bylo někdy před patnácti lety. Od té doby se mnohé změnilo - dnes to je velká restaurace s krásným sezením, dětskou prolézačkou a obsluhou s digitálním terminálem. Ale obsluha, utopenec i pivo jsou tady stále v pořádku.

Míříme zpátky. Je po sedmé hodině, slunce začíná zapadat za Čáslavskou zátokou a zvedá se o dost větší vítr než cestou k drnu, a tentokrát skoro přímo proti nám. Teď už to je opravdová dřina. Technika se sice zlepšila, ale stále to není ono. I když to na vodě úplně nejde, nezabrání to člověku vnímat užívat si ten klid a mír, který hladina poskytuje. Loděk i plavců ubylo, za to u břehů na obou stranách výrazně přibylo rybářů. Snažíme se jen tak, abychom jim nepocuchali vlasce, ale zároveň co nejblíž pravého břehu, kde by mělo foukat méně. Teď už nezjistím, jestli tam opravdu foukalo míň, ale konečně jsme za zatáčkou kolem vrchu Olšina a vidíme před sebou ostrůvek a masiv Ohebu. Nahoře někdo je a mává na nás. A důležité je, že tady přestalo foukat, takže zbyly síly i na ten ostrůvek. Pak už jen kolem skály po Ohebem a v dálce vidíme místo našeho startu. Nefouká, a tak to jede, jak má. Zpátky jsme sice jeli kvůli větru pomaleji, ale člověk aspoň získal jistotu a zlepšil techniku.

Na konci výletu, už u břehu, jsem se konečně vykoupal. Uprostřed jezera jsem si netroufnul, protože nevím, jestli bych se dostal zpátky na prkno. Měl jsem si to zkusit dřív, jako úplně první věc, na mělčině... Voda je teplá, ale začíná už trochu kvést, a to je teprve konec července. Ale pamatuju i roky, kdy voda byla zelená už na konci června. Sfoukáváme paddleboardy, balíme je do tašek a s Milošem se shodujeme se, že to určitě nebylo naposledy. Hlavně ta cesta zpátky, kdy kolem skoro nikdo nebyl a zapadalo slunce a byl úplný klid, i přes ten protivítr, za to stála. Příště to nejspíš zkusíme až k přítoku.